Nedávno ke mně přišel pan ladič, aby se podíval na pianino. No, orosil se už ve dveřích a mumlal si pod vousy něco o přetopeném bytě, Sahaře, tropech a pekle. Zatímco já jsem si oblékala třetí svetr a vařila čaj.
Ladič (nasadí opatrný tón, zatímco sundavá mikinu): Máte tu docela teplo ne?
Já (udiveně): Vážně? Mně to ani nepřijde.
Ladič (utírá si z čela pot): Víte, tomu nástroji to nedělá dobře.
Já (lehce uraženě): Přece tady neumrznu.
Ladič (ždímá lem propoceného trika): No, ale vy se aspoň nerozklížíte.
Tak jsem to topení vypnula… A zatímco tu sedím v péřovce, neodbytně se mi vrací vzpomínky na návštěvu pařížského vězení, kde drželi Marii Antoinettu. To bylo podobně útulné a hřejivé místo. Podle mě šla tu hlavu položit pod gilotinu ještě ráda. A já ji chápu.